Deníček Radka Škeříka: Safari a STO ve Španělsku

Pondělí a úterý

Po vyčerpávající 24 hodinové cestě autobusem přes Německo a Francii jsme přistáli na hotelu přímo u moře v malebném městečku Malgrat de Mar necelou hodinu cesty od Barcelony. Přivítalo nás slunečné počasí, a tak jen co jsme se chvatně ubytovali, vyrazili jsme na obhlídku terénu a hlavně: co nejdřív do vody.

Sportovní jádro Safari hned objevilo několik hřišť na beach volejbal a protože máme vždycky po ruce nějaký ten balón, mohlo se hned jedno hřišťátko vyzkoušet.

Přímo v areálu hotelu je napůl venkovní sálek určený pro animační programy. Ten jsme ustanovili jako základnu, složili tam naše muzikantské nádobíčko a začali se těšit na první muzicírování. Ale až zítra, protože dnešek je potřeba využít hlavně na odpočinek po náročné cestě.

Večeře formou švédských stolů nabídla pro každého něco včetně mořských potvor, a skoro všichni tady jako dezert mlsají čerstvé plátky melounů a ananasů.

Večer se konal jakýsi pokus o karaoke show v podání paní animátorky, ale docela slabota, a tak jsme se rozhodli, že příští večery to tady zkrátka obsadíme a ukážeme všem, co je to atmosféra! Největší odvážlivci ještě zvládli rychlou koupačku při měsíčku a šlo se do hajan.

Středa

Barcelona! Po snídani fasujeme obědové balíčky, skáčeme do busů a vyrážíme na celodenní výlet do katalánské metropole. Pan průvodce, tělnatý Španěl, celou cestu vykládal o historii Katalánska a Španělska a o tom, co nás čeká v Barceloně a o tom, co vidíme po cestě. Vše v angličtině, což byla pro děcka super praxe.

Celá banda v počtu 75 účastníků by byla velmi těžkopádná, tak jsme se rozdělili na bus 1 a bus 2 a túru městem absolvovali odděleně.

Sagrada Familia! Chrám, který stavějí už 140 let a pořád ne a ne ho dorazit. Mají to rozhodně v plánu v roce 2026, na který připadá 100. výročí úmrtí architekta Antonína Gaudího, tvůrce návrhu. Dechberoucí stavba. Máme toho před sebou moc a moc, a proto nejdeme dovnitř, ale po pár fotkách skáčeme do busu a pokračujeme směr Nou Camp! Největší fotbalový stadion v Evropě pojme přes 99 tisíc diváků. Pohříchu ani tady se nedostaneme dovnitř, což mě zamrzí asi 99x víc než podobná situace se Sagradou, ale už teď vím, že se sem musím jednou vrátit. Rozlehlý třípatrový fanshop alespoň částečně ukojí moji touhu a tak po čtvrthodině odcházím obtěžkán zbožím s atributy FC Barcelona a lehčí o 140 éček.

Další zastávkou na cestě je bájný vrch Montjuic, na němž jsou umístěna mnohá sportoviště z barcelonské olympiády roku 1992. Divukrásné výhledy na kolosální barcelonský přístav na jedné a město na druhé straně nemohou nechat chladným vůbec nikoho.

Cestou do centra zhltneme připravené sendviče, zamáváme mohutné aréně pro býčí zápasy a už stojíme pod slavnou sochou Kryštofa Kolumba a přeme se, jestli ukazuje směrem k Americe nebo směrem k moři nebo kam vlastně. V každém případě ta druhá, zadní ruka, míří směrem na bulvár La Rambla, což je něco jako barcelonský Václavák nebo možná spíš Champs Elysées. A tam právě míříme i my a máme skoro tři hodiny rozchod. Dělíme se na skupinky, v každé musí být aspoň jeden minimálně patnáctiletý šéf, dostáváme ještě ponaučení, že La Rambla je plná kapesních zlodějů, tak opatrně, a už se rozprskneme po bulváru i přilehlých uličkách.
 
Kouzelná atmosféra je v tomhle místě k nalezení úplně kdekoli. A hlavně - úzké postranní uličky jsou plné nejrůznějších vůní, pachů a odérů, každých pět metrů něco úplně jiného. Kavárničky, hospůdky, krámky, trhy, prostě život. Kousek ode mě najede taxík na obrubník tak vehementně, že mu rupne přední pneumatika a unikající vzduch mi málem rozčísne pěšinku.

Spolu s pančelkou Anežkou a rodinkou Kotalovic jsme pohrdli sendviči a schovali si hlad až sem, našli místečko v restauraci bezprostředně vedle vyhlášeného trhu La Boqueria a po chvilce si pochutnávali na paellas s mořskými dobrůtkami.
Zbyl čas i na nějaké nákupy, áchání nad náměstíčky jako stvořenými pro koncertování a už šupajdíme na sraz.

Cestou zpátky se projedeme ještě skrz bývalou olympijskou vesničku a na kraji Barcelony uvidíme i čtvrť nejchudších, takže si můžeme uvědomit, že všechna krása světa má i druhou stranu.

Osm hodin je na Barcelonu fakt málo, i tak máme docela dost a část autobusu cestu zpátky prospí.

Před večeří si STO naplánovalo zkoušku, jenže se kolem začali hromadit diváci, a tak se zkouška změnila v koncert, kde si postupně zahrálo STO, Junioři i Safari, a postarali jsme se hotelu o téměř čtyřhodinovou zábavu. Končilo se v podstatě regulérní diskotékou! Paní animátorka si ani neškrtla. Původně nám nechala čas do 22, že pak tam několika důchodcům slíbila bingo, když ale viděla, jak jsme to tam roztočili, tak povídá...hele hrajte klidně do jedenácti - já nevím, co bych tady s takhle rozjetou zábavou vůbec dělala.

Bezprostředně po koncertě mě na dlaždičkách překvapila rozlitá louže džusu, tak jsem sebou zkrátka plác jak širokej tak dlouhej, diváci měli atrakci navíc a mně to aspoň zchladilo muzikantskou euforii, která vystoupala až k nebesům.

Večer plný zážitků šla část lidí ještě probrat na ztemnělou pláž. Měsíček jel zase tvrdou šichtu, no prostě krása.

Čtvrtek

Konečně jsme pořádně zahnízdění v novém prostředí a protože nás čeká podvečerní koncert na náměstí, ordinujeme si zkoušku v sále. Dopoledne STÓčko, po obědě Safari. Po snídani proběhne ještě krátká porada se šéfy dalších českých skupin, abychom se domluvili na detailech společného vystoupení. ZUŠ Příbram tady má taky celkem 3 kapely - dechovku a dvě rockové bandy. A pak je tu brněnský folklórní soubor Valášek - sympaťáci v krojích. Hodně připomínají náš střezinský Peciválek, oproti němu mají navíc jenom kloboučky a cimbál.

Dopolední zkoušení patří STÓčku, Safari tedy vyráží na prochajdu. Cílem je dobýt věž Torre del Castell na pidikopečku nad městem. Bereme to oklikou přes městskou část s několika parčíky, kde zakopneme o dětské hřiště, které samozřejmě musíme dokonale vytěžit. Největší radost má paní učitelka Agnes. Když jí konečně dostaneme z otáčivého křesílka, objeví se v jedné ulici před námi řada stánků obležených turisty, a tak zkušeně odbočujeme do souběžné ulice, míjíme školu, odkud se právě rojí děti na přestávku a už dusáme do cílového kopečku. Na vrcholku je moc pěkné prostranství s lavičkami, výhledem na město i na moře a spoustou dalších fotogenických zákoutí. Dominantou je ona věž, která je patrně v sezóně i vyhlídkovou věží, teď v říjnu je ale bohužel zavřená, a tak u ní jen uděláme památeční foto. Na špičce se třepetá typická katalánská vlajka Senyera s červenožlutými pruhy. Debatujeme, jak to s těmi vlajkami je, protože často je k vidění i varianta vlajky s modrým klínem a bílou hvězdou. Strejda Google nám nakonec vysvětlí, že ta s klínem se jmenuje Estelada a je symbolem snah o odtržení Katalánska od Španělska. Takže do zkušebny si jako trofej pořídíme asi tu Senyeru jako symbol klidu mezi národy.

Po obědě instalujeme na jeviště Safari a lehce pozkoušíme. Sál má prosklenou střechu, takže jsme trochu jak ve skleníku a na děcka brzo padá únava z horka, proto končíme zkoušku dřív než bylo v plánu a balíme. Za chvilku přijedou dvě malé dodávky, do kterých naskládáme koncertní vybavení všech českých kapel a vyrážíme pěšky průvodem na asi 15 minut vzdálené náměstí. Nebyli bysme to my, kdybysme cestou nedali Okólo Hradce a Co jste hasiči a Na Pankrácí.. domorodci se na nás nemůžou vynadívat.

Na malebném náměstí Placa de Josep Anselmo Clave, lemovaném restauracemi a kavárnami, už nás čeká jeviště s profi zvukařem. První se připravuje Brno a Příbram. V 17:30 Valášci spouštějí pásmo moravských písní a tanců, publikum se hned chytá a nadšeně fandí. Náš kapelník Tomáš Mucha běží zpátky na hotel pro zapomenutý koberec pod bicí. Běžel, namouduši v těch pantoflích běžel! Krátkou mezeru na přípravu rockerů vyplňuje pohotová příbramská dechovka, následuje půlhodinový rockový nářez a to už se za zvuků dechovky chystají žluťásci - STO Junior.

Kapela se nemusí spoléhat čistě jen na roztomilý projev dvou malinkých zpěvaček a hraje opravdu dobře. Basáka není za basou skoro ani vidět, ani bubeníka vlastně, ale slyšet jsou a šlape jim to fest. Jožin z bažin, Pátá i Okoř a další pecky roztancují publikum a nasazují laťku hodně vysoko. STO - starší bráškové v černožluté kombinaci poté přidávají trošku dospělejší repertoár. Brňáci v krojích paří na Sambu v kapkách deště, účinkující se promíchávají s domorodci na společné taneční párty. V tomhle kraji se neuvěřitelně rychle stmívá, takže když před osmou nastoupí Safari, už je nutné přisvítit  pódium a atmosféra připomíná starý dobrý Divadelní festival v Hradci. Nesmíme přetáhnout půl devátou, tak uděláme průlet repertoárem, perfektně se povede obtížná instrumentálka Coconut Champagne a pak už se zpěváci střídají v rychlém sledu jak na orloji. Zakončujeme Pětatřicátníky a Bella ciao a už hodiny bimbají půl. Blesková společná fotka a už ládujeme nádobíčko do náklaďáku.

Uf, nakonec i tenhle den byl vyčerpávající. Když jsem si už v hluboké noci zašel provětrat hlavu na pláž, potkal jsem tam bandu nejstarších Safarátek, jak rokujou o životě a dávají pozor na hvězdičky, aby se jim nic nestalo.

Je příjemně, ale v dálce nad mořem se sbírají mraky a vlny jsou dnes docela mocné. Kdoví, jak to bude zítra vypadat s počasím.

Pátek

Dopoledne je ve znamení oficiálního přijetí u starosty města. Do zasedací síně jsou pozváni zástupci všech zúčastněných orchestrů, aby vyslechli zdravici, převzali upomínkové dary a potřásli si pravicí s místní generalitou. Úkol dělat společnost kapelníkům a reprezentovat la República Txeca připadl na Míšu a Anežku, dobré duše Safari a STO.

V sále jsme se ocitli ve společnosti delegací z Itálie a Bulharska, ale také Mexika, Chile, Indie a dalších. Většina byla ve stylových národních kostýmech, a tak jsme alespoň svlékli bundy, pod nimiž byly připraveny naše svítivě zelené košile.

Po krátké oficialitě jsme se vrátili na hotel, kde už zkoušeli Junioři pod vedením Agnes. Počasí bylo nevlídné s vytrvalým slabým deštěm, na pláž ani pomyšlení, přesto se nedalo jinak - museli jsme ulovit skupinovou fotku v Safari košilích u moře, abychom měli přírůstek do sbírky k mořským fotkám z Itálie 2010 a Německa 2018. Po obědě jsem tedy vyhnal chuděry ven, abychom se za otravného poprchávání trochu posnažili o veselé obrázky. Pár nádherných exemplářů přikládám do přílohy. Moře bylo rozbouřené tak akorát, aby se dalo bez velkého rizika vyblbnout ve vlnách, a tak jsme se vydali na nerovný boj s vlnami. Po půlhodince se ale vydatněji rozpršelo a na plavcích začala být znát trochu únava, tak jsme to radši ukončili, přestože nedaleko ještě řádilo v dešti STO.

Večer je v plánu velké vystoupení v hotelovém sále. Ale zase úprk, protože se musíme vejít do rozmezí 21:00-23:00. Všechny tři hradecké kapely a tři příbramské. Tomáš promptně vyjednává na recepci prodloužení večerky do půlnoci, takže má každá kapela slušných 30 minut produkce. Publikum brzy pojalo koncert jako diskotéku, kterou táhli temperamentní Valášci.  Pozvu na jeviště Kačku Štěpánkovou, která si naplánovala leteckou dovču v Barceloně přesně tak, aby zvládla i návštěvu Safari! Vystřihneme spolu Pětatřicátníky jak za starých časů a zvedneme ze židlí i cizince v sále.

Pranic nám nevadí, že venku leje jako z konve a objevují se i blesky. Při STÓčkové Time Of  My Life dokonce dojde na několik pokusů o zvedačku!

Po vydařeném večeru kapelníci chvilku posedí se šéfem Příbramáků, který je evidentně podobný blázen jako my dva s Tomášem. Brzy se ale omluvíme a rozejdem se věnovat "svým" dětem. Přece jen je poslední večer Španělska, pro největší osobnosti Safari je to zároveň poslední společná akce, emoce jdou ven a pláče i nebe. Achjoooo!

Sobota

Ráno je krušné... Musíme si radši přivstat, abysme stihli sbalit a naládovat koncertní věci do dodávky. Všech 75 osobních kufrů musíme vtěsnat do tří pokojů, které nám na hotelu ještě nechají přes den k dispozici.

V 10 je odjezd turistickým vláčkem na závěrečný koncert. Ten se s ohledem na počasí přesunul z otevřeného parku do rozlehlého krytého hřiště na kraji města. Po celý den tu budou hrát festivalové orchestry, my jsme hned v prvním bloku od 11 hodin. Je dost chladno, někteří zimomřivci jektají jak o závod.

Na vystoupení máme tentokrát nicotných 20 minut včetně přípravy. Vybrat pouhé čtyři písničky z našeho seznamu, který už čítá 133 skladeb, je jeden z nejtěžších úkolů, co jsem tady měl..

Zahajuje obrovská italská dechovka s programem atraktivních filmových a muzikálových melodií, ale je to takové s odpuštěním přichcíplé. Nejspíš je na Italy moc zima. Motivuju prokřehlá Safarátka k sesbírání posledních zbytků energie, abychom zahřáli sebe i publikum a jdeme na to. Nasazujeme Na ostrzu, protože ji Áňa miluje a je v ní skvělá, pak Otchi od Miraie, ve které exceluje Ivan, pak Pětatřicátníky, protože polka prostě ve světě funguje, a nakonec Bella ciao, protože tahle písnička zrovna frčí a Dája ji zpívá skvostně. Kapela zahrála jak z partesu, bubeníci i klávesáci se o písničky bratrsky podělili, zpěvačky pomáhaly na perkuse a Máša si před koncertem zalepila ukazováček, takže jí z něj necrčela při hraní krev jako včera večer.

Žluťásci Junioři nekompromisně valí do lidí Okoř, Pátou a Boty proti lásce, na čtvrtou písničku se přidává velké STO a pak jede své nejoblíbenější pecky - Sambu v kapkách deště, Meute a Smooth Operator. Na víc bohužel nezbývá čas, předáváme jeviště Příbrami a obdivujeme jejich precizní rockový repertoár.

Po koncertě přebíráme od starosty krásný diplom za účast na festivalu, necháme se společně vyfotit se všemi účinkujícími, nakládáme vybavení a šup vláčkem na oběd.

Po obědě už nás nečekají skutečně žádné povinnosti, odjezd domlouváme na půl šestou, do té doby ještě poslední nákupy nebo moře nebo spánek, kde se dá. S Honzou vyrážíme do vln, dáváme si výlet (nebo spíš výplav) ke vzdálené bójce a užíváme si vlastně první delší společnou chvilku celého zájezdu. Kluk jeden se samozřejmě drží spíš své STO party a taťulda hledí příliš ho neobtěžovat svým dozorem. Plaveme, povídáme a najednou cítím pod tělem nějaký drát nebo co... Vlny nás nepozorovaně poponesly mimo plavecké bójky ke stanovišti rybářů a my jsme se přimotali k nějakému vlasci, přestože jsme minimálně ještě 100 metrů od břehu. Tak honem měníme kurz a rychle pryč, než nás někdo uloví nebo sprdne.

O půl šesté přifrčí bus, my ho po střechu nakládáme, dáváme pozor, abychom naložili všechny hradecké věci a neuzmuli něco Příbramákům, Brňákům nebo nedejbože Bulharům a tradá na severovýchod... Adios!

Chvilku se ještě kochám exotickou katalánskou krajinou, ale dlouho mi to nevydrží a upadám do říše snů. Po zastávce na pumpě se vrhám na deníček a dopisuju ho zrovna při průjezdu Lyonem podél Rhôny, která i takhle v noci dává tušit, jak úchvatné to tady Frantíci mají. Ale to už je zase jiná pohádka.

Z Malgratu de Mar si odvážíme přesně to, pro co jsme si přijeli: spoustu krásných zážitků s muzikou i bez ní, chvilky maximální koncentrace na jevišti i naprostého relaxu u moře. Samosebou, že se nám podařilo nasekat i pár průšvihů, ale protože venkoncem nebyly úplně podstatné, necháme si je s dovolením pro sebe